Jeden z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších tvůrců české a světové moderní hudby, umělec drobné postavy a obrovské vitality, s bohatou hřívou vlasů a s výraznými rysy nejen tváře, ale celé své osobnosti, se narodil v lašském kraji v rodině učitele a varhaníka na Hukvaldech.

Leoš Janáček byl v jedenácti letech přijat za fundatistu chlapeckého sboru starobrněnského kláštera a základní hudební vzdělání získal u patera Pavla Křížkovského, jednoho ze zakladatelů české sborové tvorby. V r. 1872 absolvoval učitelský ústav, učitelskou dráhu však hned zpočátku dvakrát přerušil, aby se mohl zdokonalit v hudební teorii a skladbě, nejprve v letech 1874-1875 na varhanické škole v Praze u profesorů F. Blažka a F. Z. Skuherského, později krátce na konzervatořích v Lipsku a ve Vídni, kde vedle skladby studoval ještě dějiny estetiky a hru na klavír a na varhany. Po návratu do Brna se aktivně zapojil do budování tamějšího hudebního života i školství, už v r. 1882 byl např. jmenován ředitelem nové varhanické školy v Brně, kterou založil podle pražského vzoru a na níž vyučoval hudební teorii a skladbu až do r. 1919; jeho přičiněním se z ní později stala konzervatoř. V r. 1881 se oženil se svou někdejší žačkou Zdenkou Schulzovou, dcerou ředitele učitelského ústavu. Manželi zůstali do konce života, jejich vztah však nebyl příliš šťastný, zejména po smrti syna Vladimíra a dcery Olgy, s jejichž ztrátou se Janáček nikdy nesmířil. Janáček se intenzívně zabýval hudební teorií, napsal řadu teoretických prací, mj. O skladbě souzvukův a jejich spojův, O hudební stránce národních písní moravských či Úplnou nauku o harmonii, i vlastní literární tvorbou. V r. 1884 založil odborný hudební časopis Hudební listy, do něhož psal články ze všech oblastí hudby. Po jeho zániku pak přispíval zejména do Lidových novin a Moravských listů. Současně působil jako dirigent, sbormistr a pianista v Besedě brněnské, v letech 1898-1900 řídil v Brně Český národní orchestr. Po vzniku Československa se Janáček stal též předsedou brněnské pobočky Státního ústavu pro lidovou píseň, 1921 byl jmenován profesorem mistrovské školy pražské konzervatoře s působením v Brně a byl zvolen též předsedou Klubu moravských skladatelů. Dostalo se mu i dalších oficiálních poct, 28. ledna 1925 se např. stal prvním čestným doktorem filosofické fakulty Masarykovy university v Brně, dále členem České akademie věd a umění a členem Pruské akademie umění. Vůbec celé poslední desetiletí Janáčkova života proběhlo ve znamení pracovního i citového vzepětí: dočkal se společenského úspěchu, zažíval šťastné tvůrčí období i silné pozdní milostné vzplanutí. To vše dohromady ovlivnilo i jeho zralé tvůrčí mistrovství, vyznačující se tvrdě vykoupenou originalitou, citovou hloubkou a uměleckou opravdovostí. Ačkoli odešel z Hukvald ještě jako dítě, na svůj lašský domov a lašské nářečí, kterým ostatně mluvil až do konce svého života, Janáček nikdy nezapomněl. Vracel se sem pravidelně, naposledy v červenci 1928. Nečekaně zde onemocněl těžkým zánětem plic a 12. 8. 1928 zemřel v ostravském sanatoriu. V domku v Hukvaldech, v němž tvořil i odpočíval, se nyní nachází Muzeum Leoše Janáčka.
Ve své tvorbě vycházel Janáček mj. z moravského folklóru, jehož byl vynikajícím znalcem. Studoval lidovou píseň, hlavně moravskou a slezskou, a těžil z ní po melodické i harmonické stránce svérázné podněty. Lidové písni se Janáček věnoval i jako seriózní sběratel a folklorista. Přímo v terénu zapisoval písně, tance i hudbu východomoravských hudců, o folklóru psal zasvěcené úvahy a ve spolupráci s dialektologem Františkem Bartošem vydal monumentální dvoudílnou sbírku Národních písní moravských. Po vzoru Slovanských tanců Antonína Dvořáka, jehož tvorbu propagoval a sám jeho díla uváděl jako dirigent, zkomponoval i on své Lašské tance, v nichž zachovával původní lidové melodie. Navíc studoval i intonaci mluvené řeči, jejíž charakteristické projevy si zaznamenával v tzv. nápěvcích, které se staly východiskem i zdrojem jeho hudebně dramatického slohu. Janáček byl výsostně hudebně dramatickým autorem. Po operách Šárka, Počátek románu a Osud pracoval deset let na své pravděpodobně nejznámější opeře Její pastorkyňa komponované na prozaický text dramatu Gabriely Preissové. Toto dílo představuje mezník nejen ve vývoji Janáčkova stylu, ale spolu s operou Káťa Kabanová patří k vrcholům světové moderní opery. Premiéra opery Její pastorkyňa se konala v Brně v roce 1904, opožděné, ale i mimořádně úspěšné pražské provedení až v roce 1916. Také všechny následující opery - Výlety pana Broučka, Příhody Lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu - jsou geniálními díly zralého mistra. Z mimooperní tvorby zasluhují pozornost významná díla liturgická, kantáty Amarus, Otčenáš, Exaudi deus, Na Soláni čarták a Věčné evangelium na slova J. Vrchlického a zejm. proslulá Glagolská mše na staroslověnský mešní text pro sóla, sbor a orchestr. K vrcholným dílům jeho symfonické tvorby patří pětivětá Sinfonietta, orchestrální rapsodie Taras Bulba na námět stejnojmenné Gogolovy povídky, Moravské tance a symfonická báseň Balada blanická. Ve sborové tvorbě vyniká mužský sbor Potulný šílenec na básnický text Rabindranátha Thákura, významné jsou rovněž Janáčkovy sbory na sociálně cítěné básně Petra Bezruče Kantor Halfar, Maryčka Magdonova a Sedmdesát tisíc. Z komorních skladeb připomeňme zejména I. smyčcový kvartet na podnět Tolstého Kreutzerovy sonáty z roku 1923, II. smyčcový kvartet, nazvaný Listy důvěrné, inspirovaný osudovou láskou ke Kamile Stösslové a Sonátu pro housle a klavír. Z další tvorby jmenujme symfonickou báseň Šumařovo dítě, ženské sbory Hradčanské písničky a Vlčí stopa, dechové sexteto Mládí, proslulý cyklus písní Zápisník zmizelého pro tenor, alt, tři ženské hlasy s klavírem, Říkadla pro 9 pěvců a komorní soubor, balet Rákoš Rákoczy a skladby varhanní. Torzem zůstal houslový koncert Putování dušičky, rekonstruovaný v roce 1987 M. Štědroněm a L. Faltysem. Naprostou původností vynikají Janáčkovy skladby klavírní, mj. cyklus drobných klavírních skladbiček Po zarostlém chodníčku, klavírní Sonáta Z ulice, známější pod názvem 1. X. 1905, klavírní cyklus V mlhách a zvukově vtipné skladby pro klavír s komorním orchestrem Concertino a Capriccio pro levou ruku.

V hudebním fondu ÚK MKP je reprezentativním způsobem zastoupena literatura o Janáčkovi včetně jeho vlastních spisů i jeho hudební dílo v podobě tištěných hudebnin a nahrávek.